úterý 2. února 2016

Ztracené klíče aneb čím to začalo

Dnes se mi povedlo ztratit klíče od našeho domu. Zní to jako maličkost, že ano? Jo, stačilo by nad tím mávnout rukou, vyměnit zámky a život by šel dál. Normální člověk by to tak udělal, jenže já asi nejsem normální.
Namísto toho jsem poté, co jsem vlezla mezi pavouky pro náhradní klíč (nějaký anarchofob by nás měl zkusit vykrást) a konečně se dostala domů, založila tenhle blog, zatímco čekám na rodiče, než se vrátí z práce a já jim budu muset povědět tu radostnou novinku o ztrátě klíčů.
Nemám ponětí, proč vlastně píšu tenhle blog. Proč jsem ho sakra založila? Jestli jsem to chtěla někam napsat, tak jako deník jsem mohla použít klidně ten barevný sešit v tvrdých deskách, co tu leží vedle, Ne, mám podezření, že chci, aby mě někdo litoval nebo něco takového. Nebo doufám, že tenhle blog objeví někdo z mých známých (haha, ti tak). Já nevím. Pravděpodobně si tohle stejně nikdo nepřečte, maximálně pár lidí a maximálně mi někdo z nich do komentářů napíše, že bych měla přestat řešit pitomosti nebo že jsem jenom nějaká naivní čtrnáctka, která si myslí, jak je hluboce ve sračkách, a přitom řeší blbosti. No, asi by měli pravdu. Netrpím žádnou depresí. Tu pravou depresi, kterou mají lidé, kteří se s tím doopravdy léčí, neznám. Já jsem jenom přesvědčila sama sebe, že jsem k ničemu.
Ani nevím, kdy přesně mě tahle myšlenka napadla... Ne, počkat, vlastně vím. Bylo to 27. prosince, někdy kolem půlnoci. Abyste pochopili, tak ve skutečnosti studuju vysokou školu v Praze, informatiku a tu noc byl jeden deadline, kdy jsem měla odevzdat jeden program. Jenže on pořád ne a ne fungovat. Nepodařilo se mi ho rozchodit včas. Nastala půlnoc, kdy byl deadline, a já ho prošvihla. Následně jsem probrečela asi dva nebo tři kapesníky a někdy v průběhu to, jsem si uvědomila, že jsem vlastně k ničemu. Nic neumím. Mám jenom pitomý gympl, který mi je vážně k ničemu. Neumím se učit. Nezvládla jsem čtyři předměty v prvním semestru. Sotva se prodírám do druhého. Věděla, jsem že je ta škola těžká, ale myslela jsem si, že ji nějak zvládnu. Asi jsem se přecenila. Na nic se nehodím. Jsem líná a doma většinu domácích prací odvádí mamka. Ve škole se mi nedaří. Kluka žádného nemám, většinou se líbím jen těm, kterým jde jenom o sex. Mezi kamarády si někdy připadám jak mimoň. Nedokážu se uvolnit a bavit se. Umím jenom jednu věc - předstírat, že je všechno v pohodě.
Všechno je jako taková hra. Vím, že jsem k ničemu. Jsem zbytečná. Jsem přebytečná. Jsem tady prostě navíc. A lidé kolem mě hrají takovou hru, jako kdybych byla důležitá. Musejí, jsou to taková společenská pravidla, kdy prostě neřeknete člověku upřímně, co si o něm myslíte. Hrají hru a já tu hru hraju s nimi. Předstírám, že je všechno v pořádku. Když se mi chce brečet v něčí blízkosti, tak nebrečím. Kdybych totiž začala brečet a někdo si toho všiml, podle těch společenských pravidel by mě museli řešit a snažit se mi pomoct, protože přeci jen nemůžete jen tak být vedle brečícího člověka a nezeptat se, co se děje. Jenže mě nesmí nikdo řešit a snažit se mi pomoct. Nemůžu plýtvat jejich časem. Proto, když se mi chce brečet, tak schovávám tvář, odvracím pohled a moc nemluvím, aby si těch několika uniklých slz nikdo nevšiml. Doma je to o něco snazší, to si můžu brečet ve svém pokoji. Stačí nevzlykat a nevydávat žádné zvuky, když je někdo poblíž. Někdy trochu žasnu nad tím, jak jsem schopná pláč skrývat. V prosinci se mi totiž povedlo, zatímco jsem brečela, podívat se na mamku, převzít záložku a poděkovat, aniž by si toho všimla.
Takže vidíte to? Jsem k ničemu, zbytečná a přebytečná. Omlouvám se těm, kteří si tohle přečetli a já tak plýtvala jejich časem. Doufám, že někdo v tom našel aspoň trochu pobavení nad mojí situací nebo tak něco, aby to pro něj nebyl ztracený čas.